Můj příběh

Proč to dělám

Už moc dobře víme a uvědomujeme si, jak je důležité to, co tělu dáváme za výživu, čím ho "krmíme" i na úrovni mysli. Ráda a dobře umím propojovat ženy, které se zabývají různými tématy, každá máme svoje kouzla, která umíme přirozeně a vlídně předávat dál. Ať už formou terapie, masáže, meditace, koučování, jiného tipu seberozvoje. Jsme tu na Zemi relativně krátký čas, neváhejme a pojďme si tato umění sdílet a vzájemně se o ně obohacovat. Komu jinému tu chceme zanechat odkaz, než našim dcerám a synům. Z generace na generaci předávané zvyky a tradice nemůžeme nechat ustrnout, vždyť i naše babičky nám důvěřovaly a já už dnes vím, že to má smysl, velký.

Co jíme a jak žijeme.. 

Více než 20 let jsem vegetariánka, maso jsem vyloučila ze své stravy, protože tělo mi řeklo, že mu to vyhovuje víc. Postupně jsem nakoukla do tajů pěstování vlastní zeleniny, zkoumala, co je jedlé v lese i na loukách. Když mi moje kamarádka Lenka Martanová řekla, že bude otevírat v roce 2015 Bylinkovou školu, byla jsem okamžitě rozhodnutá: budu studovat u ní. A láska k bylinkám jen doplnila můj zájem o přírodu, její ochranu, i celoživotní zvědavost, co mám na talíři, jak jídelníček vylepšit v různá roční období a ideálně aby byly suroviny z blízkého okolí. Takto jsem se dostala k jedlým kytičkám, k různým způsobům uchování vitamínů na zimu, soběstačnosti a k doplňkům stravy, když nám některé důležité živiny v běžné stravě chybí.

V roce 2019 jsem odešla z kariéry kancelářské a vydala se na samostatnou cestu podnikatelskou. Je to pro mě svoboda, volnost, hravost, hojnost, pomoc, smysl.. i milá setkání s podobně smýšlejícími lidmi. Moc mě baví organizovat zážitkové víkendové kurzy s bylinkami a jedlými plevely. 

Jak to začalo 

Narodila jsem se v Pasekách nad Jizerou v části zvané Havírna v roce 1971. Běhala jsem tam u dědy a babičky po loukách, na Vršku, po lesích a hrála si mezi velkými kameny u vody. Jizera tady půlí Krkonoše a Jizerské hory, kde je stále plno zajímavých květin, stromů i ptáků. To byl můj svět. V zimě napadly haldy sněhu a po sáňkování jsem se už v suchých punčocháčích těšila s nosem přilepeným u okna na štěbetání sýkorek, protože přinášely jaro. Na rozkvétající devětsily u potoka, na kopretinové trsy v louce i na obracení sena na prudké stráni. To se to koulely sudy dolů do údolí! Na sklonku léta, kdy na mezích omamně voněla mateřídouška, jsme s bráchou a sestrou sbírali bukvice a kozáky v Zátokách, kam jsme chodili kolem staré chalupy proslulé "báby Zátocké". To byla Anežka Štěpánková, moje prapraprababička (babička pradědečka Františka Pacholíka, písmáka krkonošských hor), místní porodní bába a vyhlášená bylinkářka. A pak jsem  bydlela za kopcem v Jablonci nad Jizerou, chodila tam do školy, do sokola, na turisťák, do tanečních.. a přišla střední škola v oboru ekonomie zemědělství a výživy. Proto i moje první práce byla v jídelně, kde jsem pomáhala sestavovat kuchařkám jídelníček a objednávala jim suroviny. Tam jsem se potkala s tabulkami živin, zkoušela si počítat kalorie a pomalu se začala víc a víc zajímat co jím, z jakého konkrétně zdroje jsou potraviny a jak budou tělu prospěšné.

Chvíli jsem ještě randila na horských loukách, až mě osud zavál na kraj Prahy, narodili se mi 2 kluci, kteří jsou teď už dospělí. Určitě si budou pamatovat, jak je máma lákala do jeskyň spát a jak jsme pod stanem trávili nejeden víkend. Jindy to bylo pod skálou, na vodě, na lyžích, na kole - a stále to bylo v přírodě. S sebou jsem časem začala nosit látkovou tašku, tu na březové listí, tu na mateřídoušku nebo květy lípy. Nebýt přes víkend venku zkrátka nepřipadalo v úvahu. To už musel být velkej nečas nebo futéř, jak se u nás v Krkonoších říkalo, abychom zůstali doma. A moje láska k přírodním produktům se rozvíjí dál a hlouběji... vím, že bylinkářství je i celoživotní studium, však neustrnout na jednom místě mě učil už můj pradědeček Pacholík. Jablko nepadlo daleko od stromu...